Ale tam se mi to moc nepovedlo. Myslela jsem si například, že je pro mě velice důležité učit se jenom do školy, dobré námky a tak podobně. Jak jsem ale byla překvapená, když jsem zjistila, že jsem se měla učit pro sebe a pro život.. a že je občas lepší...místo šestihodinového počítání každého příkladu do matematiky radši přečíst něco o historii.
Fakt ráda bych psala vtipně a trefně jako (skoro)vždycky, ale v momentálním rozpoložení to nějak nejde.
Bláhově jsem byla přesvědčená ještě o jednom.
Věřila jsem, že některé vazby vydrží věčně a je tudíž třeba je občas prioiritizovat. Nakupovat nové vybavení, sledovat co mají ve slevě jako nějaká "manželka"a dokonce jsem se natolik zapřela, že jsem provedla generální úklid.
Hele to není k smíchu.
Ještě nedávno jsem byla dítě, já jsem si možná tak uklidila v pokojíčku, ale s žíravinama vhodnejma do mojí vlastní koupelny jsem neměla zkušenosti.
Můj život se celkově omezil na školu (na kterou stejně většinu času seru a kdo né), partnerský čas a každovečerní hodinové vyprávění s mámou. Mohlo mi připadnout trochu divný, že ten druhý si pořád ještě dokázal udržet kousíčky svého osobního svobodného života. Ráno kouká na seriály, cvičí, občas popustí uzdu své vášni pro videohry..ten člověk si na sebe nakonec vždycky našel čas.
Párkrát už jsem nad tím přemýšlela, ale nikdy se mě to nijak zvlášť nedotklo.
Dokud vás ten člověk nepošle k šípku.
Dokud se stejně jako mnoho dalších nezachová jako sobec a dokud se nepotřebuje odreagovat a nerelaxuje s někým jiným.
A pak si prostě chvilku jenom sednu. S takovýmhle trápením se ale člověku ani nesedí pohodlně, natož aby by se mu dobře myslelo. Vždycky po pěti hodinách zakončím svůj myšlenkový cyklus tím, že to možná tak hrozné není a že to zbytečně nafukuju, pak ale seberu zbytky svého zdravého rozumu, některé věty si přečtu znovu a nechám se znovu a znovu vyvádět z omylu.
Tohle už nikdo nafukovat ani nemusí.
Ačkoli se tato krize pro mne vyvíjí zatím nejlépe ze všech vztahových karambólů, bez slz, labutích písní a averzi vůči jakémukoliv člověku, vyvstal tu daleko větší problém.
V momentě kdy se nesnažím obnovovat komunikaci což stejně nemá cenu a asi ani nechci, v momentě kdy hystericky nevyvolávám člověku se kterým se bavím naprostou většinu svého času, v momentě kdy nemám "koho obtěžovat" ztrácím svoji identitu. Ale ne jenom tak trošku. Ale dost hodně. Rozpadla se mi jakákoliv rutina. A moc dobře víme že rutina je občas to jediné co nás drží při životě a opečovává náš zdravý rozum.
Nevím kam jít co si počít nebo co dělat. Dlouhé seriály nějak nikdy nebyly můj šálek kávy. Samozřejmě že bezprostředně po oné události člověk nemůže očekávat svůj kariérní a energetický vrchol. Ale čekala jsem, že mi alespoň kousek života zbyde, né, že se pokusím ze svetru odtrhnout nitku a pak ho celej rozpárám. Žel bohu stalo se, nic ze svetru mi nezbylo a já se, zase jednou znovu budu muset naučit žít sama se sebou.
Doufala jsem že to už nikdy muset nebudu.
A pár věcí radikálně změnit.
