Nula dní bez sarkasmu

Dneska jsem si všimla, že moje vlasy už jsou tak dlouhé, že zase vytvářejí tu nepříjemnou a nechtěnou roztomiloučkou vlnku v předu a tudíž si mě opojení lidé a lidé zezadu přestávají plést s mužem.
Je mi z toho smutno.
Jsem na svoji mužnost hrdá.

Pár hodin zpátky jsem měla velice důležitý rozhovor. Co my dva vlastně máme společného. A nebyl to cizí člověk. Občas se na to mujsíte zeptat i těch nejbližších.
Nesnáším když o sobě třeba nejlepší kamarádi prohlašují "No jsme úplně stejně šílení/prdlí/whatever stejně to všechno zní fantasticky debilně". Ne nejste stejně prdlí. Akorát je vám čtrnáct a nenávidím vás.

Né to jsme zase odbočili. Každopádně odpovědí mi bylo, že ani jeden z nás nemá žádný zájmy  a v tom jsme právě tak stejní. To je to co máme společné.
Žádná jízda na kole, žádná láska k akvarijním rybičkám a dokumentům o přírodě. Ani jeden z nás nemá něco co by se dalo nazvat životním koníčkem.

Věděla jsem že je to pravda, ale stejně jsem se nad tím potřebovala ještě zamyslet.

Číst umí každej, a nejspíš nečtu v každé volné  chvíli ale dělám i spoustu jiných věcí, vaření mám ráda jenom pokud mám hlad a nebo chuť, psaní mám ráda a občas mi jde, ale rozhodně se mu nevěnuju závodně...Pokud opravdu nějaký koníček mám tak je to mluvit jak mi zobák narost. Ale to je spíš talent. Ne koníček.

Možná se mi příčí už ta představa. Věty jako"Obětoval tomu všechno" "Dává do toho celé srdce"...je opravdu tak špatné dávat srdce do celého života a obětovat se sama pro sebe a ne pro kopání do míče a nebo okopávání záhonku?

Ať to je a bylo jak chce, já koníček nejspíš opravdu nepotřebuji. Stačí mi moje malé záliby...Svačinky v jedenáct a odchod na kutě ve tři, půlnoční káva a ranní vzduch. Obracení stránek a nové informace, rozkošné plánovací diáře plné ušmudlaných papírů a záložek, vysoké boty a ženy co nenosí podprsenku. To jsou mé malé radosti.

Je mi líto, že jedné radosti jsem se musela vzdát. Jde to ztěžka a ten popelník mi tady chybí. Jednu výhodu to ale má, ruce mi voní krémem a né kouřem. Stejně mi to ale chybí. Jenom ať mi doprdele nikdo nevykládá, že si mám vzít žvejkačku. Žvejkačka vživotě nikomu nepomohla. Akorát mě to vytáčí.

Pac a pusu.

Esa v rukávu a zhnusení.

Každá žena má v rukávu schované trumfy.

Většinou nejde o trumfy, které jsou schované v kalhotách a využijete je ke kariérnímu postupu, ale docela obyčejné trumfy, které žena potřebuje aby svoje emocionální těžiště vrátila do původního stavu.

Jako vždy jsem se přesvědčila, že některé problémy nejdou vyřešit. Naštěstí můžeme neřešitelné problémy alespoň na různou dobu odblokovat.
Spousta práce, spousty knih a psaní, spousta sexu ve městě prokládaného stovkami dílů seriálu přátelé,.. to a ještě dobré víno jsou jediné trumfy jaké momentálně mám a zatím se v jejich přítomnosti cítím dobře.
Starosti mi dělá pouze reálný život. Pokaždé, když na něj pomyslím, musím něco sníst. Je zvláštní jak dokážou být mladí lidé osamělí.
Ačkoli samota a zatrpklost je to jediné po čem mé patnáctileté já vždycky snilo, těď už nejsem osamělá z přesvědčení. Jsem osamělá protože bych každýho na počkání nejradši zarvala do jeho vlastní prdele.

Ať už se mnou mluví kdokoliv, do pěti vteřin jsem doživotně zhnusená. Nikdo mi nikdy neřekl, že pokud se narodím s vagínou, budu brána jako něco lehce postiženého co se živí akorát blbejma kydama a trapnejma komplimentama. A taky že umřu sama, pokud jsem si životního partnera a inteligentní přátele nenašla už ve školce.
V dnešní době je životu nebezpečné ztratit člověka, který je vám blízký a rozumí vám. Globalizace se sice postarala o srůstání a zmenšení světa a informační technologie jsou na kvalitativně čím dál vyšší úrovni...ale lidé zplesnivěli, zhloupnuli a semknuli se do malých společenství, která jsou téměř neproniknutelná.

Ne že bych tam proniknout chtěla. Ale víte co.
Kdyby bylo tak jednoduché najít alespoň jednoho člověka, kterýmu nemám chuť vymlátit zuby po první srozumitelné větě, asi bych neseděla doma, ve tmě, nelila do sebe jedno ledový kafe za druhým a rozhodně bych tohle všechno někomu už dávno povykládala, místo abych to vypisovala sem.
Fakt den na hovno.
Jiný dny už ani neznám. Pa