Co je v dnešní době zajímavé čtení?

Zajímalo by mě na kterém ostrově mezi Čím-chci-být-islandem a Nechutí-něco-dělat-kontinentem se nachází st.Výdrž. Blahosklonná myšlenka že něco budu dělat a skutečné činy jsou občas něco tak rozdílného. Pomalu to člověka nutí přemýšlet o prioritách.

Opravdu je pro mě tak důležité být úspěšná? A jestli ano, nenadřela bych se pro to trošku víc?

Nemálo lidí už ztroskotalo na tom, že šli za něčím co skutečně nechtěli. Když to zjistili, bylo už na opravdové sny pozdě. Zajímalo by mě ovšem, co z mých poriorit a  cílů je Fata morgana a co je skutečný sen.
Co vlastně skutečně chci?
Nejeden muž a nejedna moje máma by se nad touhle otázkou pousmáli. Při jakékoliv příležitosti mi ji vráželi do ksichtu a teď..teď jsem si ji tam plácla sama.

Já  nevím. Všechno se mění. Občas chci koláček a občas rohlík se salámem. Akorát že je to u jídla o něco snazší. Když nevím, dám si pro jistotu oboje.

Přimělo mě to ovšem přemýšlet nad něčím úplně jiným. Co je vlastně v dnešní době zajímavé čtení? Pro mě a vůbec pro nikoho, nebude velkým překvapením to, že pro mě je zábavné právě to, co píšu já. Od té doby, co jsme byli na základní škole nuceni něco psát, jsem byla chválena za ledacos, za slovní zásobu, myšlenku, květnatost..želbohu nikdy jsem do svého psaní tak úplně neuměla zapojit fantazii. Po tom, co jsem horko těžko vyrostla z dětských střevíčků, mě nebaví květnaté romány z fantastických světů ani číst, natož psát.

Ačkoli jsem se tomu dlouho a udatně bránila a snažila se držet svých ideálů, které měly údajně většinu života hlavu v oblacích, já jsem s realitou spjata víc než je zdrávo. Nevymyslela jsem si žádný vlastní svět a pokud se nemýlím, nevysnila jsem si ani jednu pohádkovou princeznu, jsem prostě taková. Držím se květnatě při zemi a ráda kdekterý fakt štípnu do zadku.

Přesto nejspíš patřím k lidem, kteří nenávidí až příliš věcné čtení. Blogy o módě, pedikůře, recenze balzámů na rty a opisování cizích receptů mě nijak neláká ani nenaplňuje.
Říct o klobouku, že je krásný a taky je to jarní kolekce, kterou na sobě měla vévodkyně Kate zcela určitě vyžaduje talent pro selektaci informací ovšem říct o tom samém klobouku, že je ohyzdně nepřátelský ale naprosto vhodný pro pohřeb jakéhokoli druhu... to chce půvab, důvtip, ale hlavně vlastní názor. To je věc, kterou málokterá dnešní "blogerka" umí. Na druhou stranu, ocení takový názor vůbec někdo?

Možná nejde o to, co je cílem dnešních pisálků, ale co je cílem dnešních čtenářů.
Co vlastně chcete?
Jak daleko se vůbec dostanou moje názory. Dostávají se od srdce do srdce zase jen a pouze mně? Dokáže vůbec někdo udržet pozornost, když jde o myšlenky někoho jiného?
Obavám se, že ne.
Pokud mě někdo baví a jsem ochotna přiznat, že udržel tempo v průběhu celého slohového útvaru, bude mi nejspíš natolik podobný, že ho ve skutečnosti nenávidím protože je lepší nebo stejně dobrý jako já.
A nečteme přece lidi, které nenávidíme.
Ty čteme akorát, když potřebujeme výmluvu pro další sklenku vína.

O tom, jak někteří muži nesnášejí plesy.

Světla ramp a dlouhé róby bez pochyby patří k plesové sezóně. Kdo může, nasadí oblek a předstírá že umí tančit. Řeznice a inženýři distingovaně srkají dvě decky vína za padesát korun a dámy v předražených šatech objednaných z aukra, hodnotí třpytivost miniaturních kabelek svých společnic.

Neříkám, že se to musí nějak prožívat a brát vážně. Každý známe a máme rádi toho člověka, který tančí polku na valčík, ale co dělat, když někdo takovéhle samozřejmé události pokládá za nechutný přežitek? Za odpornou šaškárnu, kterou je nutno přetrpět, abyste po něm dalších deset let neházela talíře?

Ono je to tak.

Nikdo netvrdí, že to není šaškárna. Málokterá žena obleče večerní róbu víc než jednou do roka a v podstatě nikdo z nás neumí nijak přeborně tančit, ale právě pro tyhle příležitosti má většina z nás určitou míru tolerance a nepřeberné množství chuti se blejsknout. Někdo tak "sebestředný" jako já nejspíš nemůže pochopit člověka, co se tam nechce ani ukázat a už rozhodně nechce umět tančit. Tančit ani krásně ani nijak jinak.

Averzi vůči podobným "šaškárnám" mají ovšem téměř výhradně muži. Je to problém, který v jejich očích vlastně vůbec promblémem není, což je ten opravdový problém. Plesy by se, alespoň dle mého, měly brát podobně jako nákup v supermarketu. Taky to žádnej chlap zrovna nemiluje, ale jíst něco přece jenom musí. Výhodou plesu je v tomto ohledu minimálně to, že vás tam netaháme každou sobotu.

Prokrista.

Je samozřejmé, že ženy a muži mají různé názory na to, co ještě schůdné je, a co už není. Já si například myslím, že ples je schůdný naprosto s přehledem, stejně jako na něm povinné focení a také konverzace s lidmi, kterým za rohem pomluvím i ponožky. Na druhou stranu co se mého, a leckterého jiného partnera týče, plesy jsou s trochou štěstí a výdrže přetrpění-hodné. Osobně jsem byla nařčena z toho, že snad očekávám, že se nebude tvářit jako zanícenej vřed, což on teda jako bude tak ať se s tím srovnám. Taky bude celou dobu otrávenej ale teda jako to přežije abych pak neměla blbý kydy.

Dík.

Čumět se celej večer na někoho kdo se tváří jako posraná prdel většinou přispívá k vnitřnímu klidu a spokojenosti ženy. Díky, že se tak přemáháš.

Lidem, kteří se "přepínají" takovýmto způsobem, většinou úplně uniká jakékoliv kouzlo přemáhání se a na pole lásky (popřípadě kolegiality) nepřinášejí vlastně vůbec žádnou oběť, i když si myslí opak.

Za předpokladu, že by se přemáhal, bychom se nejspíš vůbec nedozvěděli o jeho vnitřním souboji, jako prdel by se tvářil za zavřenými dveřmi vod toalety a místo okatého skřípání zubů, by někoho decentně dusil pod stolem.

Takovéhle předem ohlášené přemáhání totiž není obětí, ale veřejnou demonstrací proti tomu, co sem si zas vymyslela.

A tak tedy, co váš názor? Opravdu jsou plesy trestuhodná šaráda? 

Jak jsem se dozvěděla, že mám kopii.

Největší nevýhodou salátu je zcela jistě to, že nechutná jako čokoláda.

Nemám ráda když se někdo zbytečně povyšuje, ať už nade mě nebo nad kohokoli, ale trendem dnešní doby se stává úplně nová úroveň povyšování.
"Nestěžuj si! Mám mnohem víc starostí než ty, nemáš si na co stěžovat."
"Promiň ale narozdíl od tebe, já mám povinnosti."
"Já toho dělám daleko víc."
Kdy přesně se stala zaměstnanost a obtěžkanost povinnostmi měřítkem toho, jak je člověk hodnotný.
Měřítkem toho, co si může dovolit a co ne a obvzláště pak, kde přesně leží ta pomyslná hranice mezi těmi, kteří si stěžovat můžou a těmi, kteří na to nemají právo?

To je ovšem jen jedna z věcí, které mě dnes dokázaly jaksepatří nasrat.

Tou druhou je nazvání někoho přesnou kopií někoho druhého.
"Potkal jsem jednu holku a ta je úplně stejná jako ty." (scénická pozn.: né vizáží)
Tahle věta by se nejspíš měla připsat někam k nejtěžším hříchům a nebo řečníkovi zajistit reinkarnaci v jepici.
Jistěže existují určitá schémata, která se dají nasadit na určité pohlaví, určitou věkovou skupinu nebo jistou kategorii lidí, ale jak moc může člověk akceptovat že je kopií někoho jiného.
Myslím, že není v lidské moci tak širokou a dalekosáhlou urážku vůbec zpracovat. Až na některé nešťastníky, totiž všichni stavíme svoji existenci a svůj život na pýše, na víře v naši osobnost a jedinečnosti našeho individua. V ten moment to vaší osobou zkrátka pořádně zalomcuje.
Myslí to vážně?
Jak to může říct?
"Né to prostě nechápeš fakt úplně stejná, si vzpomeň na sebe v šestnácti." (Ve zkratce "Notak, si vzpomeň jakás byla píča")
Berou mě v tu chvíli všichni čerti? Ne. Pořádně mě to sere, jelikož jak je jistě každému známo nejlepší obrana je útok a nejlepší uklidnění sebe sama je zdravé nasrání. Člověk se nerad smiřuje s tím, že odteď jsou všechny náctileté píče vámi v šestnácti, to někoho skoro i raní.

Stejně těžko by se nejspíš zpracovával i fakt, že jste přesnou kopií Angeliny Jolie, i to totiž dostatečně naruší povědomí o vaší unikátnosti, ale být předlohou pro každou pubescentní svini, to je celkem hustý.

To už ale začíná být trochu osobní. Celý tenhle problém nám totiž leží v žaludku trochu hlouběji. Předně asi opravdu záleží ke komu jsme přirovnávání a na počest jaké příležitosti.
Srovnávání třeba co se týče odpalu při baseballu, není tak úplně srovnatelné se srovnáváním co se týče osobnosti. Tam jde o něco jinýho. O něco co toužíme aby jiní vyzdvihovali a obdivovali, né aby na to nasadili nálepku "autentická kopie".

A to by bylo milí a sladcí, k věcem, které mě dokázaly nasrat během jednoho dne, asitak všechno..

Občas chci zpátky hranatou aktovku a slabikář.

Rozhodně nesleduji francouzské černobílé filmy tolik ráda, protože mě uklidňují. Naopak. Snímek "Jim et Joules" mě naplnil nečím, co ani sama neumím popsat. Troškou beznaděje, troškou šílenství, ale hlavně to nechápu.

Opravdu..Jak někdo dostal odvahu něco takového natočit? Napsat. Považoval to ten onen za reálné? Za normální? Mě to nepřipadlo reálné ani v době barevného 3D filmu a plastu místo skla. Stejně jako neexistují zamilované trojlístky plné zmatků, neexistuje pro mne ani slovo nutnost.

Jak jde čas zvyknete  si, že pro některé lidi jste potřební, pro některé jste nepotřební, ale nejsem si tak úplně jistá, jestli jsem vůbec pro nějakého člověka nutností. Co je to nutnost?
I nepotřebné drogy se stávají po čase pro určité lidi nutností.
Je tomu skutečně tak?
V reálném světě a hlavně z pohledu ostatních nepotřebujeme nutně nic.
Ale co náš pohled. Většinu času je pravda beznadějně zamlžený.

Ne, teď vážně. Zkuste si občas dát do uší sluchátka bez hudby a pijte vodu, snězte všechno křupavé a možná i trochu plané....a pak teprve pochopíte jak hlasitý může němý zážitek být.

Zajímalo by mě jak člověk pozná, že je připraven opustit hnízdo. Jak si vůbec něco tak individuálního zvykne na opětovné spoutání v domově s někým jiným? Najednou si opět připadáme jako malí.
Současně se začátkem puberty, přišla i touha po osobním prostoru, po schovávačce. Zdobili jsme stěny plakáty a tajně kouřili z okna. Obyčejně jsem se zavírala do pokoje se zatemněnými okny i na nezdravě dlouhou dobu a v momentě, když už to všechno mám, se dobrovolně odevzdávám do rukou dalšího hnízda.

Neříkám že přeplněného, ani že v něm už jsem. Říkám jen to, že už si pak dost možná  nikdy nesednu sama se svým starým laptopem a zcela určitě nebudu bílé víno řezat kakaem. Chci říct, kolik svobody a času o samotě člověk potřebuje aby zvládnul společnost?

Jakmile se totiž dostaneme do stavu, kdy je načase odložit dětské střevíce a piškoty s pudingem, uvědomíte si, že byste mnohem radši drželi v rukou slabikář a nechali si u domácí večeře kontrolovat úkoly.

Co děláš s problémy? -Zavírám je do skříně.

Problém je nejspíš skutečně v tom, že zatím nedokážu říct ani kdo jsem.
Ale není příliš odvážné začínat problémy?

Začínám jenom s tím, že si potřebuji nějak utřídit myšlenky, kterých je všude plno a nikdo o další nestojí.
Doma, u drahého, v kavárně, v práci, ve škole. Jakoby nikdo doopravdy nechtěl slyšet, co říkám nebo co všichni říkáme, a já to asi taky slyšet nechci. Vždycky, když mi někdo odpoví, že příliš brečím a málo dělám, což doplní vtipnou poznámkou o tom, jak je to otravné,  mám chuť se zvednout ze židle a otrávit jejich domácího mazlíčka.

 A pak, stejně to dělám jenom protože věřím, že po utřídění nitra budu moct konečně v poklidu pracovat a sebepovznášet se i bez litru kafe, neumytých vlasů, zírání do zdi a okusování nehtů.
Zbavení se identity je v mém případě dosti na místě. Jakmile se zbavíte jakéhokoliv jména, cílové skupiny a stálých čtenářů, znamená to, že to děláte skutečně pro sebe.

Úklid ve skříni přece taky neděláte pro lidi na ulici.
Nebo by chtěl někdo vidět, jak jsem si místo eseje roztřídila fusekle podle barev?

I v mém věku, a že to není zrovna velké číslo, jsem se setkala s muži, kteří mají pocit, že každá žena má svoji cenu. Je dost možné, že já jsem svoji cenu zapomněla a dost možná bych se bála sama sebe ohodnotit. Což je smutné, když mě ze všech stran mlátí do hlavy, že lidi si člověka cení jen natolik, na kolik si cení sám sebe.

Ale k věci. Jako ostatně většina žen prožívám pravidelnou menstruaci, chřipky, vztah a nekonečné vzdávání jógy.  Neřekla bych, že tahle paralela je nemístná nebo vztahy zesměšňující.. jenom všechny tyhle věci občas vzbuzují stejný pocit. Neumím ho sice pěkně zachytit, ale chápeme se. No ne?

Je zajímavé, jak ani sama nevím koho oslovuji, a jestli toho, koho oslovím, skutečně oslovím.

To by bylo asitak něco o mě. Není přece vůbec důležité, kolik mi je nebo jaké je moje křestní jméno, když už víte, že mám binec jak ve skříni tak v životě.
V životě obecně.
Sociálním, kariérním, studijním, vztahovém..zkrátka v každém jednom životě mám hromádku hnusu zastrčenou pod postelí a vespod skříně. Taky mám pocit, že kdyby byl můj život třeba..no prostě cokoli co se peče v troubě, zcela jistě jsem ho pekla na 150sát místo 220ti.
Zajímalo by mě, jestli mi psaní ještě pořád jde. A jak dlouho bude trvat, než tuhle prázdnou stránku zaplním nebo vzdám.