Co děláš s problémy? -Zavírám je do skříně.

Problém je nejspíš skutečně v tom, že zatím nedokážu říct ani kdo jsem.
Ale není příliš odvážné začínat problémy?

Začínám jenom s tím, že si potřebuji nějak utřídit myšlenky, kterých je všude plno a nikdo o další nestojí.
Doma, u drahého, v kavárně, v práci, ve škole. Jakoby nikdo doopravdy nechtěl slyšet, co říkám nebo co všichni říkáme, a já to asi taky slyšet nechci. Vždycky, když mi někdo odpoví, že příliš brečím a málo dělám, což doplní vtipnou poznámkou o tom, jak je to otravné,  mám chuť se zvednout ze židle a otrávit jejich domácího mazlíčka.

 A pak, stejně to dělám jenom protože věřím, že po utřídění nitra budu moct konečně v poklidu pracovat a sebepovznášet se i bez litru kafe, neumytých vlasů, zírání do zdi a okusování nehtů.
Zbavení se identity je v mém případě dosti na místě. Jakmile se zbavíte jakéhokoliv jména, cílové skupiny a stálých čtenářů, znamená to, že to děláte skutečně pro sebe.

Úklid ve skříni přece taky neděláte pro lidi na ulici.
Nebo by chtěl někdo vidět, jak jsem si místo eseje roztřídila fusekle podle barev?

I v mém věku, a že to není zrovna velké číslo, jsem se setkala s muži, kteří mají pocit, že každá žena má svoji cenu. Je dost možné, že já jsem svoji cenu zapomněla a dost možná bych se bála sama sebe ohodnotit. Což je smutné, když mě ze všech stran mlátí do hlavy, že lidi si člověka cení jen natolik, na kolik si cení sám sebe.

Ale k věci. Jako ostatně většina žen prožívám pravidelnou menstruaci, chřipky, vztah a nekonečné vzdávání jógy.  Neřekla bych, že tahle paralela je nemístná nebo vztahy zesměšňující.. jenom všechny tyhle věci občas vzbuzují stejný pocit. Neumím ho sice pěkně zachytit, ale chápeme se. No ne?

Je zajímavé, jak ani sama nevím koho oslovuji, a jestli toho, koho oslovím, skutečně oslovím.

To by bylo asitak něco o mě. Není přece vůbec důležité, kolik mi je nebo jaké je moje křestní jméno, když už víte, že mám binec jak ve skříni tak v životě.
V životě obecně.
Sociálním, kariérním, studijním, vztahovém..zkrátka v každém jednom životě mám hromádku hnusu zastrčenou pod postelí a vespod skříně. Taky mám pocit, že kdyby byl můj život třeba..no prostě cokoli co se peče v troubě, zcela jistě jsem ho pekla na 150sát místo 220ti.
Zajímalo by mě, jestli mi psaní ještě pořád jde. A jak dlouho bude trvat, než tuhle prázdnou stránku zaplním nebo vzdám.