Opravdu..Jak někdo dostal odvahu něco takového natočit? Napsat. Považoval to ten onen za reálné? Za normální? Mě to nepřipadlo reálné ani v době barevného 3D filmu a plastu místo skla. Stejně jako neexistují zamilované trojlístky plné zmatků, neexistuje pro mne ani slovo nutnost.
Jak jde čas zvyknete si, že pro některé lidi jste potřební, pro některé jste nepotřební, ale nejsem si tak úplně jistá, jestli jsem vůbec pro nějakého člověka nutností. Co je to nutnost?
I nepotřebné drogy se stávají po čase pro určité lidi nutností.
Je tomu skutečně tak?
V reálném světě a hlavně z pohledu ostatních nepotřebujeme nutně nic.
Ale co náš pohled. Většinu času je pravda beznadějně zamlžený.
Ne, teď vážně. Zkuste si občas dát do uší sluchátka bez hudby a pijte vodu, snězte všechno křupavé a možná i trochu plané....a pak teprve pochopíte jak hlasitý může němý zážitek být.
Zajímalo by mě jak člověk pozná, že je připraven opustit hnízdo. Jak si vůbec něco tak individuálního zvykne na opětovné spoutání v domově s někým jiným? Najednou si opět připadáme jako malí.
Současně se začátkem puberty, přišla i touha po osobním prostoru, po schovávačce. Zdobili jsme stěny plakáty a tajně kouřili z okna. Obyčejně jsem se zavírala do pokoje se zatemněnými okny i na nezdravě dlouhou dobu a v momentě, když už to všechno mám, se dobrovolně odevzdávám do rukou dalšího hnízda.
Neříkám že přeplněného, ani že v něm už jsem. Říkám jen to, že už si pak dost možná nikdy nesednu sama se svým starým laptopem a zcela určitě nebudu bílé víno řezat kakaem. Chci říct, kolik svobody a času o samotě člověk potřebuje aby zvládnul společnost?
Jakmile se totiž dostaneme do stavu, kdy je načase odložit dětské střevíce a piškoty s pudingem, uvědomíte si, že byste mnohem radši drželi v rukou slabikář a nechali si u domácí večeře kontrolovat úkoly.
Žádné komentáře:
Okomentovat