Co je v dnešní době zajímavé čtení?

Zajímalo by mě na kterém ostrově mezi Čím-chci-být-islandem a Nechutí-něco-dělat-kontinentem se nachází st.Výdrž. Blahosklonná myšlenka že něco budu dělat a skutečné činy jsou občas něco tak rozdílného. Pomalu to člověka nutí přemýšlet o prioritách.

Opravdu je pro mě tak důležité být úspěšná? A jestli ano, nenadřela bych se pro to trošku víc?

Nemálo lidí už ztroskotalo na tom, že šli za něčím co skutečně nechtěli. Když to zjistili, bylo už na opravdové sny pozdě. Zajímalo by mě ovšem, co z mých poriorit a  cílů je Fata morgana a co je skutečný sen.
Co vlastně skutečně chci?
Nejeden muž a nejedna moje máma by se nad touhle otázkou pousmáli. Při jakékoliv příležitosti mi ji vráželi do ksichtu a teď..teď jsem si ji tam plácla sama.

Já  nevím. Všechno se mění. Občas chci koláček a občas rohlík se salámem. Akorát že je to u jídla o něco snazší. Když nevím, dám si pro jistotu oboje.

Přimělo mě to ovšem přemýšlet nad něčím úplně jiným. Co je vlastně v dnešní době zajímavé čtení? Pro mě a vůbec pro nikoho, nebude velkým překvapením to, že pro mě je zábavné právě to, co píšu já. Od té doby, co jsme byli na základní škole nuceni něco psát, jsem byla chválena za ledacos, za slovní zásobu, myšlenku, květnatost..želbohu nikdy jsem do svého psaní tak úplně neuměla zapojit fantazii. Po tom, co jsem horko těžko vyrostla z dětských střevíčků, mě nebaví květnaté romány z fantastických světů ani číst, natož psát.

Ačkoli jsem se tomu dlouho a udatně bránila a snažila se držet svých ideálů, které měly údajně většinu života hlavu v oblacích, já jsem s realitou spjata víc než je zdrávo. Nevymyslela jsem si žádný vlastní svět a pokud se nemýlím, nevysnila jsem si ani jednu pohádkovou princeznu, jsem prostě taková. Držím se květnatě při zemi a ráda kdekterý fakt štípnu do zadku.

Přesto nejspíš patřím k lidem, kteří nenávidí až příliš věcné čtení. Blogy o módě, pedikůře, recenze balzámů na rty a opisování cizích receptů mě nijak neláká ani nenaplňuje.
Říct o klobouku, že je krásný a taky je to jarní kolekce, kterou na sobě měla vévodkyně Kate zcela určitě vyžaduje talent pro selektaci informací ovšem říct o tom samém klobouku, že je ohyzdně nepřátelský ale naprosto vhodný pro pohřeb jakéhokoli druhu... to chce půvab, důvtip, ale hlavně vlastní názor. To je věc, kterou málokterá dnešní "blogerka" umí. Na druhou stranu, ocení takový názor vůbec někdo?

Možná nejde o to, co je cílem dnešních pisálků, ale co je cílem dnešních čtenářů.
Co vlastně chcete?
Jak daleko se vůbec dostanou moje názory. Dostávají se od srdce do srdce zase jen a pouze mně? Dokáže vůbec někdo udržet pozornost, když jde o myšlenky někoho jiného?
Obavám se, že ne.
Pokud mě někdo baví a jsem ochotna přiznat, že udržel tempo v průběhu celého slohového útvaru, bude mi nejspíš natolik podobný, že ho ve skutečnosti nenávidím protože je lepší nebo stejně dobrý jako já.
A nečteme přece lidi, které nenávidíme.
Ty čteme akorát, když potřebujeme výmluvu pro další sklenku vína.