Och jak by bylo krásné, kdybychom všichni na chvilku drželi hubu.

Včera jsem se strašně nasrala.
Doprdele práce.

A už po několikáte za posledního půl roku jsem spadla na dno.
Začíná to být rutina.
Ale stejně mě nikdy nepřestane fascinovat ten den poté. Kdy se emoce, krevní tlak i můj slovník zase uklidní a vrátí do podezřelého normálu. Do melancholického osamoceného ticha.

Najednou si připadám tak vyrovnaná, že buď za chvilku vyseru Budhu a nebo uslyším racky a tichý příliv.
Hovno.
Nemám páru jak šumí takovej příliv a už vůbec nejsem vyrovnaná. Jsem akorát otupělá a unavená, ze všech těch katastrof co padaj mým směrem.
Vytáčí mě klid i neklid. Proč si zase musím komplikovat život? Nevím. Jediný co vím je, že mě všechno sere. A taky to, že se umím fakt famózně nasrat. Na všechno a na všechny. Je to můj dar, na druhou stranu umět takhle někoho vyvést z míry chce taky pořádnou kopu nadání.

Mimo jiné jsem si uvědomila, že místo toho abych dala svým nervům trochu odpočinek a držela se od čehokoliv a koholiv dál, nechala jsem se zatáhnout do nové emocionální pasti.
Proč je občas tak těžké říct ne?

Jako by všichni alespoň na chvilku nemohli držet hubu.
Jak strašně bych si přála být někde úplně sama, bez veškerých vymožeností, jenom občas něco napsat, sníst, vypít a vykouřit a hlavně taky chvilku držet hubu.
Znovu nastartovat.
Někde kde je přes den maximálně 22 stupňů a v noci se dá spát pod peřinou. Někde kde neexistují emocionální traumata a každodenní trampoty.
Někde, kde bych mohla zapomenout na něj, na ně, na ni a na celou řadu dalších a taky tak daleko aby nakonec ostatní zapomněli na mě.

Konec Tečka.